Předsevzetí na rok 2022 aneb má to vůbec cenu?

        Krásnou neděli vám všem přeji! Nový rok je tu a je takovým společenským zvykem si vytvářet tzv. předsevzetí - podle webu pravopisne.cz se jedná o nějaké rozhodnutí, které je stanoveno dopředu a my usilujeme o jeho naplnění, je to tedy něco, co máme před sebou. A z vlastní zkušenosti (a podle toho, co člověk vidí na internetu) tato rozhodnutí většinou ztrácí hodnotu velmi brzy a také poměrně brzy se na ně zapomíná. A když přijde léto, nadáváme si, že jsme nezačaly (předpokládám, že se to týká hlavně nás ženských) hubnout hned v lednu a že tedy opět letos nemůžeme do těch krásných dvoudílných plavek, které se nám schovávají vzadu ve skřínce mezi těmi obrovskými jednodílnými. Nebo přijde podzim a my si vyčítáme, že jsme letos opět nedali (tady už asi i chlapi) výpověď v práci a v prosinci (pravděpodobně okolo Vánoc, samozřejmě) na nás padne deprese, že jsme si opět další rok nesplnili své sny a přání.

     

        To slovíčko opět mě na tom celé děsí asi nejvíce. Když jsem byla na střední, dávala jsem si každý rok předsevzetí, že zhubnu do září 20 kg a další školní rok začnu jako ta největší fešanda ve třídě. Což bude mít (samozřejmě) za následek to, že si hned vzápětí najdu toho vysněného kluka, případně konečně oslovím svou tajnou lásku, a ruku v ruce odejdeme do západu slunce s vidinou lepších zítřků. Asi vám nemusím říkat, že se to NIKDY nestalo. NIKDY jsem nezhubla tolik, aby si toho ostatní všímali, což samozřejmě NEMOHLO mít za následek to, že budu největší šok nového školního roku, což samozřejmě znamenalo, že jsem svou lásku NEOSLOVILA, a tudíž jsem si to každý rok v září vyčítala. A jaký byl výsledek? Spokojenost to rozhodně nebyla.

        A takto bych mohla pokračovat dál a dál. Co mi to ale přineslo, je procitnutí. Všechno se přece dá formulovat o něco lépe tak, aby to bylo splnitelnější. Ať už si člověk dá velký cíl s malými podnožemi, nebo dvacet malých cílů, vždy bude mít RADOST, že se ta daná část splnila a že se posouvá dál. A vlastně takto nějak jsem to letos pojala já. 

        Když jsem nad tím vším uvažovala, moje možné cíle na letošní rok by mohly být vlastně rozdělit do několika skupin:    

• Co mohu udělat pro své fyzické já:
• Letos bych se místo hubnutí a celkového zkrásnění (což v mých skoro 29 letech začíná být spíše věc plastiky) ráda zaměřila na přechod na zdravou stravu. Budu upřímná, samozřejmě to má vedlejší bonus v tom, že pravděpodobně něco shodím, ale hlavně se BUDU CÍTIT SKVĚLE, budu zdravá a plná energie. 
• A začínat můžu postupně - například zkoušet zdravější verze receptů, naučit se číst složení a kupovat kvalitnější potraviny, atd.
• S tímto bodem souvisí také moje snaha letos věnovat více času cvičení a vytváření si fyzičky, kterou budu se stále více se pohybujícím dítětem potřebovat :-)

• Co mohu udělat pro své duševní já:
• Tady to mám jednoduché a vlastně to bylo asi to nejjednodušší rozhodování - naučit se každý měsíc (případně jiný časový úsek, dle dispozic) něco nového. 
• A mám na mysli i konkrétní věci - ráda bych se naučila šít na šicím stroji, také bych si chtěla zdokonalit španělštinu a začít se učit programovací jazyk. Uvidíme, co stihnu za letošek :-)

• Co mohu udělat pro ostatní (pro přírodu):
• Další bod jsem už nakousla v minulém článku - chtěla bych přejít ve více věcech na udržitelnější verzi. Téma ekologie mě hodně vtáhlo a vidím v tom také službu veřejnosti. Nevěřím totiž na to, že jednotlivec nic nezmůže - naopak, každý bychom měli začít nejdřív u sebe. 
• A ráda bych byla součástí osvěty veřejnosti - že nemusíme vše mít nové a má cenu bojovat za druhou šanci.

• A nakonec co mohu udělat pro své sny:
• Patřilo by sem vytvoření toho nejkrásnějšího dětství pro Andulku.
• Také větší soběstačnost v potravinách a přetváření zahrady k obrazu svému.
• A to je začít se věnovat projektům a pokusit se začít rozjíždět svou budoucí nezávislost. Protože kdo by se chtěl po mateřské vracet do zaměstnání k počítači, když by mohl být více s rodinou a dětmi... 
  
  

         Uff... je toho dost, nečekám vlastně, že všechno splním do největších detailů - žádný bod vlastně ani nemám položený tak, že bych musela dojít až do konce. Cesta je přece také cíl (klišé, Dominiko!) a člověk se může rozvíjet ještě před konečným výsledkem. 

        Nic z toho ovšem není tak důležité jako RODINA a trávení času se svými nejbližšími. Proto bych možná nakonec upravila svůj výčet možných cílů a vytvořila jeden, který to všechno zaštiťuje - být šťastná, spokojená a hlavně PŘÍTOMNÁ, protože nic se neděje dvakrát. A hlavně, každý bychom měli chtít být tak šťastní, jako je ten labrador na úvodním obrázku.

        A jak jste na tom vy? Máte nějaká předsevzetí, cíle, výzvy do letošního roku? Nebo jste zastánce toho, že by si člověk měl výzvy dávat celoročně? Pochlubte se v komentářích, moc ráda si to přečtu. Každopádně mockrát děkuji, že jste navštívili můj blog, že jste to celé dočetli až sem do konce a budu se těšit u dalšího příspěvku.

Vaše Dominika T.